Hořlavost oděvů a bytového textilu (mimo podlahovin)
Tato oblast zkoušení je velmi důležitá z hlediska bezpečnosti výrobků. Podstatou zkoušek je vždy definování zdroje zapálení, který simuluje potenciální nebezpečí při používání textilu. Vyhodnocuje se pak jestli se materiál vzňal, doutnal nebo z něho odkapávala tavenina. Ta je z hlediska bezpečnosti skoro stejně nebezpečná jako hoření plamenem. No, a samozřejmě se měří rychlost šíření plamene, která je důležitá proto, aby měl člověk šanci oheň uhasit nebo čas uniknout.
Textil pro oděvy se zkouší nejčastěji podle ČSN EN 1103 (80 0804). Z hlediska bezpečnosti jsou zvláštní nároky kladeny na ochranné oděvy, a proto jsou také uvedeny v samostatné kapitole.
Většina zkušebních norem bytového textilu vychází ze dvou hlavních, kterými jsou ČSN EN ISO 6940 (80 0805) - snadnost zapálení a ČSN EN ISO 6941 (80 0806) - rychlost šíření plamene a jsou jejich modifikacemi.
Záclony a závěsy se zkouší podle ČSN EN 1101 (80 6310), ČSN EN 1102 (80 6311) a ČSN EN 13772 (80 6312).
1. Příprava vzorků před zkouškou
Vzorky před zkouškou hořlavosti mohou být dále upraveny běžným užíváním tzn. praním dle ČSN EN ISO 12138 (80 0808), nebo ČSN EN ISO 10 528 (80 0836) dále chemickým čištěním dle ČSN EN ISO 3175-1,2 (80 0809). V případě že jsou výrobky určeny pro několikanásobnou údržbu, nebo namočeny do vody v případě styku výrobku s vodou dle ISO 7771 .
Po usušení jsou vzorky klimatizovány podle ČSN EN ISO 139 (80 0056).
Velikost zkušebního vzorku je ovlivněna velikostí rámečku, které určuje jednotlivá zkouška a počet je ve většině případů vyšší jak 5 v každém směru, pouze u zkoušek potahových textilií se zkouší pouze dvě sestavy.
2. Podstata zkoušky
Zkoušky se provádí plynovým hořákem definovaným normou a plyn tvoří propan nebo butan komerční kvality.
Definovaný plamen (velikost a směr) ze specifikovaného hořáku působí na plochu anebo spodní hranu textilních zkušebních vzorků umístěných ve svislé nebo v nakloněné poloze. V případě stanovení rychlosti hoření se zaznamená doba šíření plamene v sekundách potřebné k tomu, aby přední část plamene přešla mezi značkovacími nitěmi umístěnými nad povrchem zkušebního vzorku ve třech vzdálenostech od zapalovacího plamene.
3. Vyjádření výsledkůPodle použité metodiky se hodnotí buď průměrná doba zapálení, nebo rychlost hoření nebo zda textilie hoří, doutná či nehoří.
Průměrná doba zapálení se stanoví jako průměrná hodnota naměřených dob potřebných pro zapálení zkušebních vzorků plamenem.
Rychlost hoření se vypočítá jako průměrná hodnota šíření plamene v sekundách mezi dvěma značícími nitěmi a vyjádří se v mm/s.
Výsledkem hořlavostí založených na zkoušení pomocí cigarety nebo zápalky je to, zda hoří (nebo doutnají) nebo nehoří.
